Peripetie s pozemky

Tak jak jsem psala v předchozích příspěvcích, manžel přemýšlel co dál. Stále se vracel ve vzpomínkách k tomu, jak měl před 15-ti lety ovečky a jak to bylo fajn. Jenže ovečky už by jsme na parkoviště fakt neumístili, takže se začaly řešit pozemky.
Nejdříve jsme zkoušeli hledat prodej pozemků i s domem, jenže někdy mi přišlo, že lidé nevědí co za to chtít. Pak nás napadly dražby nemovitostí. To už bylo něco jiného. Našli jsme v okolí Vrchlabí dvě dražby. Jedna měla méně pozemků a nakonec se stejně nekonala a druhá dražba měla celkem 3ha pozemků. Této dražby jsme se nakonec účastnili, ale ty nervy!!! Dražbu jsme vyhráli, ale nastal nečekaný problém. Když jsme jeli nemovitosti převzít, pán na nás mával s insolvenčním návrhem v ruce :-(. A tak jsme zase byli tam kde na začátku.
A tak jediná a poslední šance jak získat dostatek pozemků tady ve Vrchlabí byl pronájem pozemků od města. A to se nakonec taky zdařilo. Ovšem jestli někdo někdy jednal o něčem se státními úředníky, ví, že je to běh na dlouhou trať, několik návrhů, několik schvalování a vyřizování na čtyři měsíce. Nakonec máme pronajaty 2ha půdy a na něm naše malé hospodářství.

První vajíčko

Byl začátek června a my toužebně očekávali první snůšku vajíček. Manžel každý den pečlivě kontroloval místa, kam by měly slepičky začít snášet. Jenže vajíčka pořád nikde. Podle prodávajícího měly začít snášet na konci května, ale ještě v polovině června nebylo ani jedno vajíčko.
Když 29.června přinesli děti domů vysvědčení, manžel přinesl  NAŠE PRVNÍ VAJÍČKO.

Králíci u slepic

Pozorní čtenáři blogu si jistě všimli na fotkách v předchozí rubrice postavených králíkáren.
Takže v krátkosti, když už byly slepičky zabydlené, začal manžel svou představu o hospodářství rozvíjet dále.
"Co takhle koupit králíky?" přišel jednoho dne s otázkou.
"A kam postavíme králíkárny?" ptala jsem se.
"No přece ke slepicím". Odpověděl tentokrát pohotově manžel.
No dobrá, proč tedy ne. A tak jsme opět zasedli ke svým počítačům a začali hledat inzeráty s názvem "prodám králíky". A měli jsme úspěch.
Králíkárny jsou plné a manžel přemýšlí co dál :-).

Nový začátek - Slepice na parkovišti

Po 15-ti letech a razantním zdražení vajíček v obchodech jsme se rozhodli pro koupi nosných kuřic.

Jenže kam je dáme? Zněla oprávněná otázka mého manžela :-).

Na parkoviště! Odpověděla jsem pohotově já, která má obrovskou fóbii z jakýchkoliv opeřenců.

A tak jsme začali stavět kurník a oplocovat jediné území, na kterém nestály auta.

Ale nastal problém, po mladých kuřicích jakoby se zem slehla. Po dlouhém pátrání na netu, manžel našel vysněný inzerát - Kuřice na prodej!!! a po telefonickém hovoru dokonce i volné k prodeji.

A tak se jelo....

Dnes se nám na parkovišti prohání 14 slepiček.
Na fotkách vidíte i králíkárny, ale o tom až příště ......